Tato místnost je věnovaná skladateli Franzi Schubertovi (1797–1828) – opouštíme tedy vídeňský klasicismus a přesouváme se do romantismu.

Franz Schubert se narodil na vídeňském předměstí, v domě „Zum roten Krebsen“, a je tak prvním „skutečným“ Vídeňanem mezi doposud prezentovanými skladateli. Když se trochu rozhlédnete, jistě si hned všimnete měšťanské útulnosti, která se projevuje ve stylu interiéru s hedvábným čalouněním a krásným nábytkem. Schubert sám mohl o takovém luxusu jenom snít. Sled snímků na monitoru dokumentuje skutečnou politickou a ekonomickou situaci této doby:

Vídeň totiž za dob Schuberta rozhodně nebyla místem, kde by bylo žádoucí žít. Hygienické a zdravotnické podmínky byly katastrofální, čistá pitná voda byla nedostatkovým zbožím, nemoci se tedy velmi rychle šířily. Většina obyvatel žila v otřesných podmínkách; podvýživa, tuberkulóza a cholera byly všudypřítomné. Nájmy byly extrémně vysoké, takže spolu musely na malém prostoru bydlet i velké rodiny. Schubertův otec, profesí učitel, měl například k dispozici pouze dva pokoje. Jeden z nich využíval jako učebnu, v druhém žila celá rodina – z celkem 14 dětí jich přežilo jen pět.

Ztráta mnoha sourozenců a nuzné poměry se samozřejmě projevily i v Schubertově umělecké tvorbě. Jak si můžete všimnout v písňových textech uprostřed místnosti, často zpracovávaným motivem byla smrt nebo ztráta. Romantismus se ale rovněž vyznačuje láskou k přírodě a milostným poblouzněním. Písňové cykly jako „Spanilá mlynářka“ nebo „Zimní cesta“ jsou dodnes oblíbené a patří ke stálicím koncertního repertoáru.

Schubert složil během pouhých asi 15 let téměř tisíc děl – s železnou disciplínou, u stolu a bez klavíru. Nepostradatelné pro něj byly při komponování brýle, které vidíte vlevo ve vysoké rohové vitríně – jedná se o jeden z našich nejcennějších exponátů. Klavír v této místnosti nepatřil Schubertovi. S výjimkou posledních 6 měsíců života totiž nikdy žádný nevlastnil. Schubert dělal jen velmi málo oprav, a pokud chtěl přece jen něco zkontrolovat, navštívil své přátele a sedl si ke klavíru u nich.

Schubertovi přátelé byli nedocenitelní i z uměleckého hlediska, protože v jejich kruhu poprvé provedl mnoho svých děl. Vzhledem k politické situaci, která byla tehdy velmi napjatá – Rakousko bylo v zásadě policejním státem – se buržoazie stahovala do soukromí a vytvořila tak nový umělecký směr – biedermeier. V souvislosti s tím vznikly i „schubertiády“, domácí koncerty vyznačující se velmi vysokou uměleckou úrovní. Jeden z těchto večerů zde vidíme ztvárněný malířem a Schubertovým přítelem Moritzem von Schwind. Schubert sedí u klavíru, vysoký muž sedící před klavírem je tenorista Johann Michael Vogl, který rovněž premiéroval většinu Schubertových písní. Na druhé straně od Schuberta sedí hostitel Josef von Spaun. Vpravo od portrétu stojí skupina malířů, třetím z nich je sám Moritz von Schwind. Ještě o kousek dál vpravo sedí jediní dva hosté, kteří hudbě zbožně nenaslouchají: Franz von Schober, dlouholetý Schubertův spolubydlící, koketuje se svou přítelkyní. Přímo za Schoberovou přítelkyní stojí básník Franz Grillparzer.

Věděli jste, že …

mladá žena vzadu na obraze je Caroline von Esterházy? Říkalo se, že s Schubertem prožila románek. Caroline o Schubertově náklonnosti dobře věděla. Na její otázku, proč jí ještě nevěnoval žádnou ze svých kompozic, prý odpověděl: „Ale proč, Vám je přece stejně věnováno všechno.“ Navzdory tomuto výroku jí věnoval mimo jiné „Labutí zpěv“.