Možná se sami sebe ptáte, proč všude kolem vidíte stromy… Stojí tu jako zástupci lesa a přírody jakožto prostoru, kde se dá schovat před ostatními a čerpat sílu – to byly totiž inspirační zdroje pro Mahlerovu uměleckou tvorbu. K tomuto účelu si nechal v každém svém letním sídle uprostřed přírody postavit vlastní domeček, kde mohl komponovat: ve Steinbachu u Attersee, v Maierniggu u Wörthersee a v Toblachu v Jižním Tyrolsku. Domečky si můžete prohlédnout na obrázcích instalovaných na jednom z kmenů. Příroda, jezera a lesy mu byly vlastí a útočištěm. Tam, obklopen květinami a ptáky, byl šťastný, o samotě, ve svém živlu, sám se sebou a svou hudbou, kterou tvořil ze sebe. Mahler jednou řekl, že jezero má svou vlastní řeč a promlouvá k němu: „Když mu dokážu naslouchat, tak skladby doslova proudí z mé hlavy.“

Tento pocit se také snažil zakomponovat do svých symfonií. Chtěl „rozezvučet a rozeznít vesmír“. Aby to, co zní, „nebyly už lidské hlasy, ale planety a slunce, které krouží“. Tak se alespoň Mahler vyjádřil o své 8. symfonii, nazývané také jako „Symfonie tisíců“, protože při její premiéře v roce 1910 spolupůsobilo dohromady 858 pěvců a 171 hudebníků. Mahlerovy symfonie byly v pravém slova smyslu neslýchané, ale jakkoliv revolučně jeho hudba působila, stylu komponování 19. století se nevzdal, nýbrž ho dovedl až do jeho nejkrajnějších hranic.

Co ale Mahler skutečně změnil, byly určité zvyklosti v operním provoze. Pokud bylo v 19. století stále nutné hašteřit se se sobeckými zpěváky a publikem, které toužilo pouze po zábavě, učinil Mahler těmto manévrům konec. Inspirován Wagnerovými Hudebními slavnostmi v Bayreuthu, dal si Mahler za úkol přenést ideu slavností do každodenního provozu operního domu a vychovat si své publikum: opozdilci byli odteď pouštěni do sálu až o přestávce, hlediště bylo ztemněno a světla na orchestrálních pultech zeslabena, aby se do centra pozornosti dostalo jeviště, a dokonce ve prospěch hudby zarazil kult umělce-hvězdy – všichni účinkující měli sloužit umění. V popředí stálo umělecké dílo: „Umění už odteď nemá sloužit k rozptýlení, ale soustředění.“ 

Svou dirigentskou kariéru začal, když mu bylo 20 let. Po pár letech v provincii ho práce postupně zavedla přes Prahu, Budapešť – tam se mohl prokázat už jako umělecký ředitel – a Hamburg až do Vídně, k vrcholu jeho kariéry jako uměleckého ředitele Dvorní opery. Stal se jedním z jejích nejdůležitějších uměleckých ředitelů – pravděpodobně nejvýznamnějším vůbec. Mahler po této pozici toužil tak moc, že k jejímu získání strategicky využil nejen všechny své konexe, ale dokonce byl ochotný konvertovat z židovství na katolickou víru. Ve Vídni se prosadil také jako koncertní dirigent a od roku 1898 vedl abonentské koncerty Vídeňských filharmoniků. Naneštěstí mezi ním a orchestrem nikdy nepanovaly dobré vztahy a po třech letech na pozici šéfdirigenta byl čestně propuštěn.
Konec Mahlerovy činnosti ve Dvorní opeře byl opředen intrikami: jeho pokrokovou reformu opery mnozí neuznávali a dočkal se ne zcela oprávněné kritiky, že se ve Vídni vyskytoval jenom vzácně. Poté už nechtěl mít s operou nic společného. Odešel do Ameriky, kde pracoval jako dirigent orchestru.