Straussové byli vlastně dohromady čtyři: otec, nejznámější pravděpodobně pro svůj Radeckého pochod, a tři synové, Johann, Josef a Eduard, přičemž prvně jmenovaný mezi ostatními obzvláště vyčnívá. Jejich hudba ovládla 19. století a dodnes se hraje po celém světě. Za svůj úspěch vděčí údajně dokonalému managementu, který za touto trojicí stál. Mluvíme o prosperujícím podniku, který působil po celém světě. Johann Strauss ml. byl „popovou hvězdou“ 19. století, na Světové slavnosti míru v Bostonu v roce 1872 hrál společně s 20 subdirigenty před 100 000 lidmi – na takový koncert by mohl být hrdý i každý dnešní hudebník.

Turné Straussovy kapely se vždy postaraly o novinové titulky, a to nejen kvůli hudbě. Na své cestě do Varšavy v roce 1850 byli hudebníci údajně považováni za špiony a zavřeni do chléva. Říká se, že byli propuštěni až po osobním zásahu carevny Marie Fjodorovny, které následně Johann Strauss ml. věnoval „Varšavskou polku“, složenou speciálně k této příležitosti. Ať už byly takové historky pravdou, nebo jen chytrým marketingem, pomáhaly podnikání. Obzvláště populární byl Johann Strauss v Rusku, postaral se také o senzaci na světové výstavě v Paříži v roce 1867. Zajímavostí je, že Strauss se ve skutečnosti cestování bál. Když vlak projížděl přes most nebo tunelem, natáhl se ve voze na zem. I ke svému slavnému hostování v Bostonu svolil jen díky honoráři ve výši 100 000 $.

Valčík „Eisenbahnlustwalzer“ („Potěšení z jízdy vlakem“), ve kterém slyšíme rytmický zvuk parní lokomotivy, pochází od jeho otce, který naopak cestování miloval. „Krásný Edi“ (Eduard Strauss) tomuto dopravnímu prostředku taktéž postavil hudební pomník: na začátku jeho polky „Bahn frei“ („Volná trať“) můžete slyšet charakteristické pískání výpravčího.

Témata Straussových tanců se vždycky vztahovala k aktuálnímu dění – což je pravděpodobně jeden z důvodů, proč byly jeho skladby tak populární. Právě díky těmto odkazům ke každodennímu životu se publikum cítilo osobně zasaženo a hudba tak vystihla ducha doby.

Valčík – který se vyvinul z německého tance ländler – byl dítětem své doby. Přestože byl až do počátku 19. vyšší společností odsuzován, tančil se totiž na tehdejší poměry příliš těsně a k tomu pocházel z venkovského prostředí, stal se valčík nejoblíbenějším tancem. Formující se buržoazie napodobovala aristokratické plesy a z valčíku učinila tanec číslo jedna, a to s obrovským úspěchem. I aristokraté brzy dostali chuť si valčík zatančit. Prvním městem, kde bylo povoleno tančit valčík dokonce i u dvora, byla Vídeň. Johann Strauss ml. dovedl vídeňský valčík k vrcholu. Pouze za přítomnosti císaře bylo ještě dlouho zakázáno valčík tančit. Ale ne v „Haus der Musik“ – tady si rádi zatančete!