Narodil se v Bonnu, kde započal i svou hudební kariéru, osud ho ale již v mládí zavál do Vídně. Beethoven žil v tomto městě 35 let, a když vejdete do místnosti a půjdete rovně, na tabuli po pravé straně se dozvíte, že se během těchto let stěhoval celkem 67krát. Na jednom místě tedy nezůstal v průměru déle než půl roku: za prvé proto, že bylo dříve běžné odjíždět na léto z dusného města na venkov, a za druhé Beethoven rozhodně nebyl prototypem příjemného souseda. Když mu bylo například horko v důsledku náročného komponování, vylil si uprostřed bytu na hlavu kbelík studené vody – z čehož nebyli sousedi pod ním příliš nadšeni. Beethoven byl tvrdohlavý, výbušný a především hlučný. Již ve věku kolem 25 let se u něj projevily první známky nedoslýchavosti, s přibývajícím věkem byl tedy také stále hlučnější: Beethoven přicházející o sluch se bořil vší silou do kláves, a přesto nic neslyšel…

Posledních devět let života byl zcela hluchý, a přesto komponoval díla, jako je 9. symfonie nebo jeho poslední klavírní sonáta op. 111 či slavná „Missa Solemnis“ D dur op. 123.

Tragiku Beethovenovy nemoci ozřejmuje „Heiligenstadtská závěť”, kterou si můžete prohlédnout na stěně uprostřed místnosti. To, že se vypsal ze svého nejniternějšího zoufalství, mu očividně pomohlo se s ním vypořádat, což dokazuje následující plodné tvůrčí období. Napsal pozitivně laděnou 2. symfonii, o rok později 3. symfonii „Eroica“, a nadále pracoval na své jediné opeře „Fidelio“.

Beethoven byl sympatizantem francouzské revoluce a mladého Napoleona Bonaparte vnímal jako hrdinu, který osvobodí národ z područí šlechty. Proto mu také věnoval „Eroicu“ – tedy „Hrdinskou symfonii“.  Když se Napoleon v roce 1804 nechal prohlásit císařem, cítil se Beethoven zrazen a škrtal věnování tak vehementně, že udělal do dokumentu díru, což můžete vidět ve faksimile, které visí vlevo od Napoleona. Symfonii následně věnoval jednomu ze svých největších mecenášů, knížeti Lobkovicovi, na portrétu vpravo vedle Napoleona. Zajímavé je, že Beethovenovi navzdory jeho kritickému postoji vůči vyšším vrstvám nevadilo přijímat finanční pomoc od šlechtických mecenášů. Nechal si dokonce přislíbit vysokou doživotní rentu od arcivévody Rudolfa, knížete Lobkovice a knížete Kinského, kteří si tak chtěli pojistit, že neodejde ke dvoru Napoleonova (!) bratra.

Beethoven žil v době společenského převratu a také jej ztělesňoval: umění se přesouvá od šlechty k měšťanstvu, hledá svobodu a osvobození – přesně tyto motivy skladatel ve svém díle zpracovává, a proto také ve Fideliovi zvítězí láska a spravedlnost nad svévolností tyranů.

Beethoven byl na začátku kariéry, než se o něm začalo mluvit jako o skladateli, známý jako vynikající pianista. Proto také klavírní hudba v jeho díle zaujímá tak výsadní postavení. Celkem zkomponoval 32 klavírních sonát, mj. „Appassionatu“, „Patetickou“ nebo „Měsíční sonátu“. Zde vystavený tabulový klavír Broadwood ztělesňuje nastupující virtuozitu a je příkladem konstrukce odpovídající požadavkům náročných skladeb.

Díky své profesi klavíristy a učitele hudby měl Beethoven přístup do šlechtických sídel, kde se s oblibou zamilovával do dcery pána domu – bohužel bez úspěchu. Neměl šlechtický původ, sňatek byl tedy vyloučený. Navzdory četným nešťastným láskám jim Beethoven věnoval několik – i dnes velmi známých – skladeb. Například bagatela „Pro Elišku” (WoO 59) byla pravděpodobně věnována Therese Malfatti (1792–1851). Není ale vyloučeno, že ji napsal pro zpěvačku Elisabeth Röckel. Badatelé se dodnes nedokážou shodnout na tom, kdo vlastně tato slavná „Eliška” byla…