Na faksimile na levé straně zdi hned vedle vstupu do této místnosti si můžete povšimnout, Johannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart začal svou kariéru velmi brzy – ve věku pouhých 5 let složil svou první skladbu. Z posledního jména Theophilus se nejprve stal Gottlieb a nakonec Amadeus. Mozart sám však nikdy latinskou podobu svého jména neužíval, a od roku 1780 si říkal Wolfgang Amadé. 

Dětství strávil na cestách, jako zázračné dítě vystupoval se svou sestrou Nannerl ve všech významných městech a všude se mu dostávalo slávy. Jako mladý muž už to tak snadné neměl. Dlouhá léta se snažil získat stálé místo u dvora; nakonec uspěl u dvora salcburského arcibiskupa, ale velmi brzy se s hrabětem Colloredem nepohodl a poté ho hrabě Arco nevybíravým způsobem propustil. Čtyři roky před svou smrtí dostal ve Vídni u císaře Josefa II. další šanci, nicméně „pouze“ jako komorní skladatel pro plesy vídeňského dvora. Mozart žil méně než 36 let, z toho 30 let skládal a vytvořil nepřeberné množství děl. Kromě toho nepřestával cestovat, často za obtížných okolností, dirigoval, studoval své opery, učil a přijímal objednávky na skladby. Pokud se nám Mozartova hudba zdá lehoučká a plná harmonie, tak jeho život takový nebyl.

Obrazovka v pravém rohu ukazuje, že Mozart při komponování nejprve napsal melodii pro housle a až poté klavírní doprovod. Melodie měl v hlavě většinou už hotové a své hudební nápady si potřeboval pouze zapsat; v jeho notách nenajdeme téměř žádné korektury.

Nejznámější Mozartovou operou je pravděpodobně „Kouzelná flétna“. Vlevo si můžete prohlédnout plakát k její premiéře (1791), stejně jako dvě faksimile árie a loutky „krále Slunce Sarastra“ a jeho protivnice „Královny noci“. Na sloupu najdete také scénickou dekoraci od K. F. Schinkela z roku 1816 a vedle ní model nového provedení ve Státní opeře z 1. června 2000. Tyto objekty ze tří století ukazují, jak způsob uvažování a duch doby ovlivňoval umění. Když se mluví o Kouzelné flétně, je nutné zmínit svobodné zednáře: nejen Mozart, ale také autor libreta Emanuel Schikaneder byli členy zednářské lóže. Opera je zednářskými symboly přímo protkána. V závěrečném sboru zazní: „Už vítěz je síla a královskou mzdou dá kráse a moudrosti korunu svou,“ a jsou tak jmenovány nejvyšší ideály zednářství.

Je známo, že Mozart neměl obzvlášť v lásce dechové nástroje. Skládal pro ně pouze příležitostně a na objednávku.

Mozart složil svůj koncert pro hoboj a orchestr C dur KV 314 pravděpodobně v roce 1777 pro italského skladatele a hobojistu Giuseppa Ferlendise (1755 –1810).

V roce 1778 pověřil Mozarta nizozemský lékař a amatérský flétnista Ferdinand Dejean (1731–1797), aby pro něj složil několik děl pro flétnu. Mozart pro něj napsal mimo jiné koncert pro flétnu a orchestr G dur KV 313 a koncert pro flétnu a orchestr D dur KV 314, přičemž posledně jmenovaný vznikl úpravou koncertu pro hoboj. Více než 100 let se noty ke koncertu pro hoboj považovaly za ztracené, o existenci díla se vědělo pouze ze zmínek v Mozartově korespondenci. Až v roce 1920 našel rakouský muzikolog, dirigent a skladatel Bernhard Paumgartner (1887–1971) notové zápisy koncertů pro hoboj v salzburgském Mozarteu, které potvrdily, že koncert pro flétnu a orchestr D dur je skutečně revizí díla pro hoboj.

Dnes patří Mozartův koncert pro hoboj a orchestr a koncerty pro flétnu k neoblíbenějším a nejhranějším dílům z repertoáru dechové hudby.

Mozart také dostával hudební zakázky od zednářské lóže, mimo to působil jako nezávislý organizátor koncertů, dával soukromé hodiny a v posledních letech svého života dostával jako dvorní skladatel císaře Josefa II. stálý plat. Mozart tedy bezpochyby vydělával velké jmění, ale – stejně jako jeho manželka Konstancie – neuměl s penězi zacházet a okamžitě všechno utratil. Jeho životní styl byl tak rozhazovačný, že Konstancie nemusela po jeho smrti platit žádnou dědickou daň, jak můžete z pozůstalosti napravo od rodinného portrétu vidět.

Tohle je mimochodem jediný autentický obraz rodiny Mozartů. Malíř Johann Nepomuk della Croce ho vyhotovil v roce 1781. Jako jediná u klavíru nestojí matka Anna Marie, zemřela totiž již v roce 1778 na zápal plic během Wolfgangova koncertního turné v Paříži. Vedle Wolfganga sedí u klavíru jeho sestra, které se říkalo Nannerl. Stejně jako její mladší bratr byla mimořádně talentovaná ve hře na klavír. Zpočátku se oběma dětem dostávalo stejné podpory, s rostoucím věkem bylo však Nannerlino vzdělání zanedbáváno ve prospěch Wolfganga.