Pojem „2. vídeňská škola“ označuje působení a tvorbu Arnolda Schönberga a jeho žáků Antona Weberna a Albana Berga. Konkrétně se jedná o období mezi lety 1903 a 1911, kdy Webern, Berg, Egon Wellesz a Heinrich Jalowetz studovali u Schönberga. Označení „Vídeňská škola” se etablovalo až po 2. světové válce; „1. vídeňskou školou” jsou myšleni skladatelé 18. století: Wagenseil, Muffat, Monn a Gaßmann, kteří na rozdíl od „Mannheimské školy“ působili ve Vídni.

Schönbergův kompoziční styl jeho odpůrci nazývali „atonální hudbou“, správně bychom ale měli mluvit spíše o dodekafonii: každá oktáva sestává z dvanácti půltónových kroků, z nichž se v tradiční hudbě v rámci každé tóniny používá pouze osm, přičemž čtyři zbylé, které ucho vnímá jako disonance, jsou užívány pouze zcela cíleně a výjimečně. U Schönberga je oproti tomu od roku 1907 všech dvanáct tónů zcela rovnoprávných, což znamená výslovné nevyhýbání se disonancím. Od roku 1920 Schönberg tento nový styl dále rozvíjel v přísnou kompoziční techniku: všechna hudební díla, i celá opera, se měla zakládat na jediné dodekafonické řadě, tedy jediném sledu dvanácti tónů, který lze podle téměř matematických pravidel rozšířit na 48 možných kombinací; v kartotéce, která visí vpravo před východem z místnosti, si Schönberg zaznamenával tyto kombinace pro svou operu „Mojžíš a Áron“.

Přínos okruhu skladatelů kolem Schönberga tedy spočíval v tom, že dovršili pozdně romantickou hudební řeč a započali novou hudební etapu. V počítačových terminálech si můžete poslechnout hudbu 2. vídeňské školy, informace o životě Berga, Schönberga a Weberna a – jako objasnění dodekafonické techniky – analýzu 2. věty Symfonie op. 21 Antona Weberna.